Jak na angličtinu (nejen) v karanténě

„Otevřete si učebnici na straně třicet šest a vyplňte cvičení jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, osm. Poté si uděláme zápis do sešitu.“

I takto může vypadat vzdělávání ve 21. století. Zajeté koleje se bourají těžko a staré mýty nás ne a ne opustit.

Já sám ale k nelibosti některých kolegů rád prohlašuji, že jsem se anglicky nenaučil ve škole. Na střední škole jsem se z „trojkaře“ vypracoval na největšího šprta ve třídě, ačkoliv jsem šprtem nebyl. Stačilo mi, abych se angličtinou obklopil. Každý den jsem buďto sledoval seriály a filmy v originále, nebo četl anglické knihy. Zkrátka jsem ten cizí jazyk nasál jako houba. Škola mi pouze udělala pořádek v gramatice, bez níž jsem se ale klidně mohl obejít. Když totiž víte, jak větu vytvořit, nepotřebujete vědět proč tomu tak je.

Až po letech mi došlo, že způsob, jakým jsem se anglicky naučil, je proces, kterému jazykovědci říkají „Language Acquisition“, tedy „osvojování jazyka“.

A zvládne to každý.

Pravda, vývojoví psychologové často rádi argumentují, že schopnost naučit se cizí jazyk ještě v dětství upadá, proti nim však stojí armáda polyglotů, kteří se jazyky začali učit až v dospělosti a naučili se jich třeba dvacet. Spousta z vás bude znát slavného youtubera Bronislava Sobotku, nadšeného učitele angličtiny, který je dyslektik, dysgrafik, ale anglicky se naučil až v dospělosti, a dokonce ji proměnil v živobytí. Dalším příkladem může být kanadský polyglot Steve Kaufman, který se o cizí jazyky začal zajímat až v důchodovém věku a nyní, coby svěží pětasedmdesátník, jich ovládá kolem dvaceti. Samozřejmě, že nezní jako rodilý mluvčí. Pochopitelně je neovládá dokonale, ale „pouze“ na konverzační úrovni.

O to nám přece jde, ne?

Když jsem v roce 2017 nastoupil na základní školu, položil jsem si otázku: „Máme ty děti naučit angličtinu používat, nebo jim předat znalosti z anglické gramatiky?“ Podle mě je odpověď jasná. Myslím, že do školy chodí z čistě praktických důvodů. Pokud je v jejich dvanácti letech vezmete na dovolenou a oni za vás bez problémů objednají večeři v restauraci, nebo se zeptají na cestu do hotelu, má mise byla úspěšná.

Na svých hodinách se tedy řídím třemi pravidly. Snažím se, aby mé lekce byly smysluplné, praktické a poutavé.

Smysluplnost je důležitá nejen pro děti. Jen si vzpomeňte, jak neradi chodíte na pracovní schůzky a školení, která vám nic nedávají.

Hodiny by také měly být praktické. Obzvláště na prvním stupni nemá smysl ztrácet čas přepisováním tabulek do sešitu, vysvětlováním gramatiky a doplňováním nesmyslných cvičení. Lekce stavím na porozumění a konverzaci. Učím děti rozumět a vyprodukovat jednoduché věty.

To nás dostává ke třetímu pravidlu. Pokud je hodina nudná, žáci ztratí zájem, posléze i motivaci. Světem ještě stále létají mýty o tom, že učení bolí a angličtina je dřina. Nesouhlasím. Angličtina pro mě vždy byla hlavně zábavou. Kdybych žáky na lekcích angličtiny odrazoval, vytvořil bych v nich odpor k učení, který může přetrvat až do dospělosti. Výuka cizího jazyka nabízí spoustu prostoru pro učení prostřednictví her a konverzačních aktivit.

Takto na papíře to vypadá skvěle, ale samozřejmě se setkávám s mnoha různými problémy. Některé žáky baví angličtina přirozeně, pro jiné je to zkrátka otrava, i kdyby se pan učitel stavěl na hlavu a kvokal jako slepice. V takovém případě je z mé strany důležité odpor neprohloubit a pokusit se o změnu. Výuka cizího jazyka mi dává dostatek prostoru na to, abych proces učení zakamufloval hrou. Je přece mnohem lepší, když si děti procvičují číslice tichou poštou než ústním zkoušením před tabulí. U tabule se jim nervozitou sevře žaludek a nevydají ze sebe hlásku, kdežto u tiché pošty mají pocit, že si jen hrají. Vůbec je při tom nenapadne, že se vlastně učí. Zůstávají motivovaní a těší se na příští hodinu.

Tolik tedy k mému stylu výuky. Zkusme si ale na chvíli představit, jakkoliv je to nepředstavitelné, že školy z ničeho nic zavřou. Co pak? Naštěstí je to něco, čeho se v dnešní době nemusíme obávat (pauza pro smích).

Jak už jsem nastínil, cizí jazyk se může kdokoliv naučit klidně i sám, bez učitele. Není to jaderná fyzika. Lidské bytosti jsou stvořeny pro to, aby jazyk používali. Kdybyste se narodili v Německu, mluvíte teď německy. Kdyby v Japonsku, mluvíte japonsky. Podle procesu osvojování jazyka (Language Acquisition) stačí, když se člověk daným jazykem obklopí. Chcete se naučit anglicky? Vystavujte své ušní bubínky pravidelně zvukům angličtiny. Sledujte seriály, zprávy, YouTube videa, poslouchejte hudbu a vybírejte si obsah, který vás baví a zajímá. Čtěte komiksy, knihy, internetové články, cokoliv. Pravidlo zní, že pokud vás téma baví nebo zajímá, nasajete jazyk jako houba a schopnost mluvit se po nějaké (ano, pravděpodobně delší) době dostaví spontánně. Hovořím také z vlastní zkušenosti. Anglicky jsem se naučil hlavně díky seriálům a letos v dubnu jsem si celý proces pro jistotu zopakoval na francouzštině. Po měsíci pravidelného poslechu a četby jsem schopen rozumět jednoduchým větám. Sám toho moc neřeknu, ale pokrok je opravdu zaručen. Věk, IQ a poruchy učení pochopitelně hrají roli. Půjde to pomaleji. Ale s patřičnou motivací to není nemožné.

Advertisement